Když přemýšlím o mapách budoucnosti, nevidím jen další technické vylepšení zobrazování terénu. Vidím především změnu v tom, jak si společnost uvědomuje prostor a jak skrze něj řídí svůj život. Mapy postupně přestanou být pouhým popisem povrchu. Stanou se další nervovou soustavou civilizace.

Dnes máme mnoho typů map, které pokrývají téměř vše co nás napadne. Infrastruktura, příroda, vlastnické vztahy, doprava, služby, počasí. Přesto stále cítím, že jsme na začátku. Reálný svět je dynamický a v pohybu. Mapy se této dynamice teprve učí stačit. Čím více bude naše civilizace žít v komplexitě a proměnlivosti, tím více budeme potřebovat mapy, které tuto živost zachytí.

Představuji si mapy s mnoha vrstvami, které proudí v reálném čase. Data o energiích v budovách. Signály o nasycení veřejného prostoru životem. Místa kde se rodí napětí i místa kde vzniká spolupráce. A také vrstvy které nebudou mít pevnou interpretaci. Emoce, nálady, očekávání. Nějaké ostrůvky takových map už tu máme. Budou mapy, které připustí nejasnost jako přiznanou informaci. Mapa už nebude jen obrazem toho co je. Bude také předpovědí toho, co při dobré definici podmínek může být.

To vyžaduje mnohem víc, než nové technologie. Vyžaduje kulturu důvěry. Transparentnost původu dat. Pravdivou informaci o tom, kdo o mapovaném prostoru rozhoduje a proč. Když se mapa stane podkladem pro rozhodování, musí být otevřená kontrole. Musí být srozumitelná těm, kteří ji potřebují číst. Musí ctít práva tvůrců i práva lidí, kteří jsou v ní zaneseni svými domovy nebo svými pohyby.

Je to úkol nejen technický. Je to úkol společenský a politický. Kdo vlastní mapu, vlastní možnost ovlivnit vnímání světa. Kdo rozhoduje co se na mapě objeví a co zmizí, ten rozhoduje o prioritách společnosti. Proto považuji otevřené mapové ekosystémy za přirozenou obranu demokracie. OpenStreetMap je příkladem, jak může komunita držet prostorovou paměť světa. Nezávisle na komerčních nebo mocenských tlacích. Dává nám možnost říci, že popis světa je veřejné dobro a že péče o něj je proces, který patří všem.

Budoucí mapy budou také radikálně hlubší. Ukážou nejen povrch ale celé prostorové tělo měst a krajiny. Podzemní konstrukce, interiéry budov, vrstvy atmosféry. Tato hloubka nás může snadno zahltit. Budeme potřebovat nové způsoby jak data ve svých vrstvách zjednodušit a přitom neztratit jejich význam. Kvalita map nebude měřena množstvím informací. Bude posuzována podle schopnosti orientovat a podporovat dobrá rozhodnutí, která vzniknou z jejich čtení.

Důležitým tématem je odolnost map. Ztráta nebo manipulace prostorových dat může ochromit veřejnou bezpečnost. Budeme potřebovat decentralizaci jako jakost stability, komunitní dohled a nástroje které umí zachytit a napravit chyby, nebo úmyslné zásahy. Mapy patří k infrastruktuře na které bude ještě víc stát fungování společnosti. Proto vyžadují ochranu, etiku a vědomou správu.

A taky estetika. Ta není jen ozdobou. Je způsobem jak propojit data s porozuměním. Mapa která vyvolá neredukvanou emoci dokáže probudit zájem o místo a vztah k němu. Když bude mapa vyprávět příběhy a otevírat otázky, stane se zdrojem angažovanosti a spolupráce lidí, kteří nejsou jen kartografy.

Z toho všeho mi vyplývá jednoduché poselství. Mapy budoucnosti nejsou samozřejmý vývoj techniky. Budou výsledkem vědomé volby. Pokud budeme usilovat o otevřenost, transparentnost a odpovědnou správu, mapy posílí odolnost naší civilizace. Pomohou nám lépe se připravit na změny světa a spravovat společný prostor s úctou a odpovědností.

Přál bych si, aby mapy budoucnosti byly nástrojem takové společnosti, která si váží pravdy o světě a chrání ji jako strategickou hodnotu. Protože kdo má mapu, má budoucnost. A záleží jen na nás, komu ji vložíme do rukou.