Když mapuji venkov, nejde mi jen o kreslení čar a bodů na monitoru. Skutečné poznání míst přichází teprve venku, na čerstvém vzduchu. Na jihu Čech – mezi Blanským lesem a Šumavou, nebo v Pomalší – jsem si ověřil, že je pořád co objevovat.

Co se dá zjistit vlastníma očima

Častokrát mi stačí obyčejná vycházka nebo okružní jízda na kole. Všimnu si třeba lesní cesty, která není vyznačená, nebo kapličky zarostlé v křoví. Občas si fotím rychlé momentky – ne kvůli kráse snímku, ale jako připomínku co nezapomenout. Doma pak na mapě projdu trasu a doplním drobnosti, které jsem viděl.

Nikdy se nevracím naprázdno. Nejčastěji mne překvapí charakter místa, který prostě vzdáleně z mapy nepřečtu. Například když je celá obec na šikmém svahu a tedy i náves je mírně z kopce. Je to důležité? Nevím, někdy ne, ale někdy možná ano. Tyto postřehy mi propojují mapu s trvalou pamětí místa.

Názvy, které nikde nenajdu

Některé místní názvy nejsou oficiální, ale vžily se, takže lidé vědí, o čem je řeč. V Českém Krumlově je například kus chodníku, spojující sídliště Vyšný a vlakové nádraží. Lidé co tu žijí delší dobu, stezce říkají Močka. Myslím že přijde čas ji tak označit. Tyto znalosti se předávají běžným vyprávěním. Chce to čas a trpělivost – někdy při posezení u piva, jindy jen tak mezi řečí. Odměnou jsou ale postřehy, které žádný úřad nezaznamenal.

Když promluví sousedi

Jiným způsobem se dají zapojit i celé komunity. Sdílel jsem třeba fotku ukazatele u Svatého Jana nad Malší – jen obyčejný snímek, který by sám o sobě mapě nepomohl. Ale v internetové skupině se hned rozproudily reakce: že ukazatel byl původně jiný, pak byl upravený a přepsaný do dnešní podoby. Najednou se vidělo, že má pro lidi nějakou historii, vývoj, a pro mne prvek na mapě získal svůj kontext. Někdy se díky tomu řeč stočí k dalším nezmapovaným tématům. A já si je ověřím na další cestě.

Nebo fotka, kde na kopci nad Hořicemi na Šumavě, stál kostelík Panny Marie Bolestné. Můžete jej vidět na staré pohlednici z Hořic, poslední snímek od Josefa Wolfa. Dnes už po něm zbylo jen prostranství v lese, kde se občas lidé schází, má prý magickou atmosféru. Kopci proto lidé říkají kostelík.

Takové „hádanky“ umí rozmluvit i ty, kteří by jinak do mapování nešli. A právě jejich paměť bývá bohatá na to, co zapsáno není.

Proč to celé dělám

Nepotřebuji vždy stoprocentní pokrytí detaily a informacemi. I pár drobných prvků – lávka přes potok, původní název místa – dodá mapě opravdovost. Díky nim se pak v místě snáze zorientuje nejen návštěvník, ale i ten, kdo tu žije. Je to jeden ze způsobů, jak oživit paměť krajiny a vztah lidí k ní. A právě to je podle mne to cenné, co můžu do OpenStreetMap přinést.